Historie výroby českého křišťálu
O křišťálu se v dějinách sklářství dá mluvit od okamžiku výroby skutečně bezbarvého skla. K tomuto objevu došlo v renesančních Benátkách. Bezbarvé sklo se vzápětí začalo používat pro výrobu těch nejluxusnějších předmětů. Znalost výroby skla bez jakéhokoli zabarvení se začala velmi rychle šířit po celé Evropě.
Na přelomu 16. a 17. století se hlavním a nejdůležitějším centrem výroby křišťálového skla staly české země. Původní sodné křišťály měly poměrně nízkou tvrdost, což znemožňovalo opracování skleněných výrobků rytím. Zásadní technologické změny učiněné při výrobě českého křišťálu však vedly ke vzniku ideálního křišťálového skla vhodného k dekorování rytím a broušením. Tento materiál pod názvem český křišťál představoval absolutní světovou špičku. Řemeslné mistrovství, osobitý styl a cenová dostupnost ho učinily vyhledávaným obchodním artiklem, který od 17. století opanoval evropské trhy. Když bylo v 18. století objeveno, že přidáním oxidu olovnatého se výrazně zlepší především jeho optické vlastnosti, zrodil se olovnatý křišťál.
Definice křišťálového skla
Mezi sklem a křišťálem je určitý rozdíl, který se různí podle jednotlivých států. Ve většině západních zemí znamená slovo křišťál přítomnost olova. Podle pravidel EU jsou skleněné výrobky, které obsahující méně než 4 % oxidu olovnatého, považovány za sklo. Jako křišťál se označují produkty s obsahem olova větším než 10 %. Za olovnatý křišťál se považuje sklo s obsahem tohoto kovu větším než 30 %. Naproti tomu v USA se křišťálem nazývá sklo s jednoprocentním obsahem olova. V České republice lze termín český křišťál použít pro jakékoliv vysoce kvalitní sklo. Olovnatým křišťálem se potom rozumí sklo, které obsahuje více než 24 % oxidu olovnatého.
Olovo sklo změkčuje, čímž usnadňuje jeho broušení a rytí. Olovnatý křišťál je těžší a láme světlo. Rozdíl mezi sklem a křišťálem je jasně patrný. Např. křišťálový lustr vrhá do prostoru barvy celého viditelného spektra. Čím vyšší podíl olova křišťál obsahuje, tím větší je jeho třpyt.