Co je bižuterie
Jako bižuterii označujeme ozdobné oděvní doplňky vyráběné z kovu, skla, kůže a dalších materiálů kromě drahých kamenů a kovů. Mezi bižuterní zboží patří náramky, korále, náušnice, brože, náhrdelníky, ozdobné jehlice, sponky do vlasů apod. Jedním z nejpoužívanějších materiálů je sklo. Synonymem pro skleněnou bižuterii je město Jablonec nad Nisou – zdejší tradiční výroba se řadí mezi světové obchodní značky v tomto sortimentu.
Historie výroby bižuterie
Omezená dostupnost a nákladná těžba zlata, stříbra a drahokamů vedla už ve starověku ke snaze tyto drahé kameny nahradit jiným levnějším materiálem – jako nejvhodnější se jevilo sklo. Za průkopníky ve výrobě skleněných kopií drahých kamenů lze označit Babylóňany, Chetity nebo třeba Egypťany. Pokoušeli se vyrobit především imitace tyrkysu a karneolu. V Mezopotámii byly nalezeny keramické šperky (korálky, amulety), které byly pouze pokryté sklovitou vrstvou. Za nejstarší skleněný předmět je považována perla nalezená v Thébách, která byla vyrobena pět tisíc let před naším letopočtem.
Protože ani výroba skla nebyla nejlevnější, skleněné imitace drahokamů byly dostupné hlavně majetnějším obyvatelům. Vyšší cena bižuterie ze skla byla způsobená zejména tím, že tajemství výroby skla bylo utajováno a chráněno. V Egyptě ho znali pouze kněží.
Od počátku našeho letopočtu byla sklářská výroba svázána s římskou říší. Právě díky Římanům se umění výroby skleněné bižuterie v Evropě rozšířilo. Nejoblíbenějším sortimentem v těchto časech byly zejména skleněné korále, amulety a skleněné imitace drahokamů.
Po pádu římského císařství byla sklářská tradice rozvíjena nejen na Předním východě a v severní Africe, ale též ve Španělsku, Francii a Itálii. V této době se neobjevovaly žádné inovace, skláři se drželi starých pracovních postupů. Teprve počátkem 16. století se začala objevovat širší nabídka vinutých skleněných perel. Jako polotovaru se již tehdy začalo využívat skleněných tyčinek. Z Benátek se dochovaly receptury na výrobu imitací smaragdu, topasu, rubínu a safíru. Objev složení sklářského kmene, z něhož by bylo možné zhotovit dokonalou kopii diamantu, však spadá až do poloviny 17. století. Imitace drahých kamenů se vyrábějí ze skla tavitelného při nízkých teplotách a s vysokým indexem lomu světla.